Deklarace ideových a programových zásad strany

1. Od historie k současnosti

1.1. Ideové a sociální kořeny našeho hnutí

Národní socialismus není zdaleka jenom a dokonce ani především běžnou politickou stranou. Jeho význam je mnohem větší a historie a historické kořeny delší, než jeho politický rozměr. Jde o národotvornou ideu s hlubokým sociálním, mravním a náboženským obsahem, jejíž počátky lze nalézt již v době husitské. V době jejího zrodu česká společnost procházela předtím nevídanou společenskou krizí, kterou charakterizovalo ohromné zvětšování sociálních rozdílů na straně jedné a prohnilost vládnoucích světských a duchovenských elit na straně druhé (útlak ze strany vládnoucích, papežské schizma, prodej odpustků a nejrůznějších prebend aj.). Boj za národní emancipaci, spočívající především ve snaze o získání rozhodovací většiny na Pražské univerzitě a v posílení vlivu českého živlu ve vztahu k živlu německému, šel v ruku v ruce se snahou o společenskou emancipaci českých středních a nižších vrstev, tedy drobné šlechty, měšťanstva, řemeslníků a později i selského stavu, které oprávněně usilovaly o zvýšení svého vlivu na věci veřejné. Již T.G.Masaryk dospěl ve svých historických a filozofických úvahách k závěru, že česká otázka je především otázkou sociální a mravní. Právě ve vyváženém a důsledném uplatňování národního a sociálního principu v rozvoji české společnosti vždy spočívala a nadále spočívá podstata českého národního socialismu jako politického hnutí.

1.2. Čechy a Morava v čele evropského pokroku

V době husitské se česká společnost dostala do čela evropského pokroku. Požadavek přijímání pod obojí způsobou a požadavek svobodného hlásání slova božího se staly zárodkem pozdějšího všeobecného požadavku náboženských a občanských svobod. Byl položen základ pro emancipaci a rovnoprávnost žen, které tím, že nezřídka pomáhaly mužům v boji, a především mohly také samy veřejně předčítat z bible, se postupně začaly stávat rovnocennými společenskými partnerkami mužů.

Král Jiří z Poděbrad se projevil jako evropský státník nevšedního formátu. Vnitropoliticky zejména tím, že dal státnický příklad politiky společenského a náboženského usmíření po občanské válce (vzal si za manželku katoličku a souhlasil s výchovou jejich dětí v katolickém duchu). Mezinárodně-politicky pak zejména vysláním poselstev ke všem rozhodujícím evropským panovníkům s projektem na vytvoření spolku evropských křesťanských států, který by mohl mírovým způsobem řešit jejich vzájemné spory a čelit společnému vnějšímu nebezpečí. V době poděbradské také vznikla Jednota bratrská, kterou i historik Josef Pekař, ač jako katolík neměl v lásce husity, označil za duchovní perlu českého národa. Celá náboženská a osvětová činnost Jednoty bratrské, symbolizovaná Biblí Kralickou i vzdělávacím a výchovným úsilím jejího posledního biskupa, „učitele národů“ Jana Ámose Komenského, významně a nesmazatelně ovlivnila naše i evropské dějiny. K těmto pokrokovým národním tradicím se my, národní socialisté, hrdě hlásíme.

1.3. Vznik národně socialistické strany

Ve druhé polovině 19.století existoval v politickém životě české společnosti, která prožívala národní a sociální probuzení, hluboký a nepřirozený předěl. Na jeho jedné straně byly občanské strany (staročeši, mladočeši, strana státoprávně pokroková aj.), které měly program národní (program českého historického státního práva), avšak neměly žádný program sociální. A na straně druhé česká sociální demokracie, která sice měla program sociální, avšak nikoli program národní. Ve své politice totiž vycházela z tzv. austromarxismu a veškeré diskuse o českých národních požadavcích systematicky potlačovala jako škodlivé dělnickému hnutí. V roce 1890 byla proto z české sociální demokracie vyloučena skupina „národních sociálních demokratů“ (Sedmidubský, Vurstiál aj.), kteří 7 let před vznikem národně socialistické strany formulovali její pozdější program a požadavky. Bezprostředním podnětem ke vzniku naší strany se v roce 1897 stalo tzv. protistátoprávní ohrazení českých sociálně demokratických poslanců na Říšské radě ve Vídni, v němž se necitlivým a urážlivým způsobem vyslovili „proti vyhrabávání ztrouchnivělých historických privilegií a pergamenů“. Toto prohlášení vyvolalo obrovskou bouři nevole ve významné části národa a způsobilo, že se doslova během několika dnů spontánně ustavila nová politická strana, která organickým spojením požadavků národních a sociálních zaplnila zmíněnou nepřirozenou mezeru v českém politickém životě.

K nové straně ihned od sociální demokracie přešla polovina podpůrných a vzdělávacích spolků. Symbol jednoho z nich, Chleborádova dělnického spolku, jímž bylo kladivo a brk, si dala nová strana do svého znaku. Duchovním otcem nové strany se stal redaktor Národních listů Václav Jaroslav Klofáč, autor prvního stranického programu a její dlouholetý předseda. Oslovením se stalo tradiční národní oslovení „bratři a sestry“. Název strany se v čase sice poněkud měnil (při svém vzniku v roce 1897 Strana národních dělníků, od I.sjezdu v roce 1898 Národně sociální strana v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Horních a Dolních Rakousích, v dubnu 1918 Česká strana socialistická, v listopadu 1919 Československá strana socialistická, v roce 1926 Československá strana národně socialistická, v roce 1948 opět Československá strana socialistická, v roce 1993 Liberální strana národně sociální, později Česká strana národně sociální, Česká strana národně socialistická 2005), to však nemělo významnější vliv na podstatu tohoto politického hnutí.

1. 4. Charakter a vývoj národně socialistické strany

Strana byla vždy vlastenecká a odmítala materialismus a marxismus jako cizí českému národu. Důraz vždy kladla na mravní, duchovní a etické hodnoty. Oproti etatistickému pojetí soc. dem. národní socialisté kladli důraz na společenskou a výrobní samosprávu (družstevní a svépomocná hnutí), vlastní iniciativu, osvětu a vzdělávání, zkrátka na onu Masarykovu drobnou práci pro národ. Stěžejním heslem se stalo „Rovnost národů a rovnost v národě!“. Strana postupně vytvořila vlastní mládežnickou organizaci a odborovou ústřednu Československou obec dělnickou, na rozdíl od jiných stran však neměla vlastní tělovýchovnou organizaci, protože většina členů strany byla členy Sokola jako všenárodní tělovýchovné organizace. Značná část členů strany byla po vzniku republiky v Církvi československé (husitské). Určitý ohlas mezi částí funkcionářů a poslanců mělo také antimilitaristické a antiklerikální hnutí, jejichž vliv za první republiky dozníval ještě z doby rakousko-uherské monarchie, kdy strana kriticky vystupovala proti spojení „trůnu a oltáře“. Významný vliv ve straně měly tradičně ženy, např. senátorka Františka Plamínková, která byla předsedkyní Mezinárodní rady žen, později popravená Milada Horáková, dlouholetá místopředsedkyně strany Fráňa Zemínová aj. Nezanedbatelný vliv ve straně mělo také tzv. legionářské křídlo a legionářská tradice vůbec. Politicky národní socialisté podporovali „politiku Hradu“, jak ji reprezentovali prezident T. G. Masaryk a ministr zahraničních věcí E.Beneš, místopředseda nár. soc. strany a autor stranického programu z roku 1935. Vliv straně na veřejnosti svými deníky a časopisy zajišťovala akciová společnost Melantrich, největší vydavatelský komplex první republiky, založený jako družstvo již v roce 1898 pod názvem Tiskárna národně sociálního dělnictva. Volebně byla strana nejsilnější ve větších městech a především v Praze, kde měla tradičně primátora (K.Baxa, O.Klapka, P.Zenkl).

Z původního levého středu při svém vzniku v roce 1897 se strana levicově radikalizovala za 1.světové války a těsně po ní, aby se po roce 1923 opět vrátila do levého středu. Na sklonku 1.republiky směřovala stále více do politického středu. To přispělo v roce 1938 k vnitrostranické krizi a jejímu faktickému rozkolu a zániku, kdy pravicovější většina upřednostnila „národní princip“ a přešla do Beranovy Strany národní jednoty, zatímco levicovější menšina upřednostnila „sociální princip“ a vytvořila spolu se sociální demokracií Národní stranu práce. Během okupace se národní socialisté zapojili do řady odbojových organizací (např. V boj!, Petiční výbor věrni zůstaneme, sokolský odboj aj.) a její přední funkcionáři byli členy československé zahraniční vlády v Londýně.

Po svém obnovení v květnu 1945 svedla strana spolu s ostatními demokratickými silami zápas o udržení demokracie v naší zemi, jemuž v únoru 1948 podlehla. Malý zbytek rozprášené a represemi těžce postižené strany však udržel i za cenu satelitního postavení v Národní frontě a nezbytných politických úliteb vydavatelství Melantrich a deník Svobodné slovo, což mělo klíčový význam pro pozdější vývoj. Prohlášením Československé strany socialistické z 19. listopadu 1989, jímž „se strana stala opět svobodnou“ a organizací památného balkónu Melantrichu, přispěli národní socialisté svým dílem k pádu totalitního režimu a mohli se vrátit ke svým kořenům a původní politice.

1.5. Věrni pokrokovým národním tradicím

Naše strana bude vždy věrná pokrokovým národním tradicím, které se prolínají našimi dějinami již od doby husitské, přes národní obrození, počátky českého dělnického hnutí, bojem československých legií na západní frontě, v Rusku i na Dálném východě a jsou základem všestranného rozmachu společnosti za první republiky a protinacistického i protikomunistického odboje .

Naši zvláštní pozornost budeme věnovat šíření osvěty o první republice a jejích předních představitelích, včetně a především T.G.Masaryka a E.Beneše. V současné době jsme bohužel svědky snahy řady pravicových publicistů dějiny první republiky účelově dezinterpretovat či dokonce doslova „přepisovat“. Jelikož je obtížné zpochybňovat přímo první republiku a úlohu T. G. Masaryka, útočí na ně nepřímo přes neobjektivní a nespravedlivou kritiku E. Beneše. Třebaže jsme si vědomi, že E.Beneš nebyl bez chyb, budeme této účelové snaze aktivně čelit.

Již nacisté označovali naši stranu jako „Benesch Partei“. Ano, jsme Benešova strana, hrdě se hlásíme k jeho odkazu a každý s tím musí počítat!

2. Naše pojetí socialismu

Český socialismus formuloval V. J. Klofáč jako „část boje za emancipaci chudého lidu a uskutečňování světového pokroku“. Historické zkušenosti prokázaly, že tato teze je platná i v moderní společnosti. Socialismus tedy pro nás nepředstavuje žádný uzavřený společenský systém, ale živé a otevřené hnutí a nikdy nekončící úsilí o mravní, duchovní a hmotné povznesení širokých vrstev v duchu Klofáčova hesla „K lidu níž a s lidem výš!“ Požadavek sociální spravedlnosti, který si vepsali do svého štítu socialisté všech národů, směrů a odstínů, má výsostně mravní a etický rozměr.

Povznesení člověka neboli emancipace se v našem chápání uskutečňuje cestou pokroku, tj. postupných změn k lepšímu. Náš socialismus je tedy evoluční neboli reformistický. Jeho cílem je mravně a hmotně povznést člověka a cestou včasných, postupných, permanentních a někdy třeba i relativně malých reforem předcházet větším otřesům ve společnosti a revolucím. Nejsme stoupenci teorie stejných žaludků. Jsme si vědomi, že lidé mají různé osobní dispozice a vlastnosti a vykazují také různou míru vlastního přičinění a pracovního nasazení. Tomu by také měly odpovídat jejich příjmy a společenské postavení. Třídní boj a revoluce se blíží vždy, když sociální rozdíly neúměrně a nezdůvodnitelně překročí míru, vyplývající z přirozených rozdílů a schopností lidí a jejich vlastního úsilí a přičinění. Dnes a denně cítíme, jak v české společnosti postupně, díky krátkozraké a sociálně bezohledné politice současné pravice, stále více narůstá společenské napětí. Proto, jako přesvědčení stoupenci evropského sociálního státu, prosazujeme a budeme i v budoucnu prosazovat principy solidarity a sociální soudržnosti.

Na programy sociální soudržnosti může vydělat pouze efektivně se rozvíjející ekonomika, sociálně tržní ekonomika. Jak kdysi správně řekl někdejší předseda švédské vlády Olof Palme, „Kapitalismus je beránek, který se stříhá, ale nezabíjí.“ Sociální smír je naopak nejlepším předpokladem rozvoje podnikání, společenského bohatství a celé společnosti. Správná reformně socialistická politika tedy není ničím jiným než stálým hledáním a obnovováním rovnováhy mezi motivací a efektivitou na straně jedné a solidaritou a soudržností na straně druhé. Ne náhodou proto E. Beneš charakterizoval ve své knize „Demokracie včera, dnes a zítra“ socialismus jako prohloubenou demokracii politickou, hospodářskou a sociální.

3. Moderní strana 21. století a její ideové zdroje

Pozorný čtenář by mohl nabýt dojmu, že jsme především stranou historických tradic, něčeho sice trvalého, co si zaslouží úctu vzdělaných lidí, avšak nemá praktický význam, a není již schopné hledat a nalézat adekvátní řešení v současném dynamickém vývoji světa, Evropy a české společnosti. Nyní se proto pokusíme nastínit, v čem se lišíme od našich předchůdců, v čem dnes překračujeme jejich historický horizont.

Slabost národně socialistické strany spočívala mj. v tom, že neměla žádné trvalé mezinárodní styky a spolupráci s obdobnými stranami v zahraničí. Na svém sjezdu v dubnu 1918 naše strana sice reklamovala pro sebe právo na členství v Socialistické internacionále, žádala však, „aby oprávněnost jejího zápasu za národní osvobození byla uznána od socialistů ostatních národů.“ To však Socialistická internacionála, která byla pod rozhodujícím vlivem Němců a Rakušanů, nebyla ochotna učinit a nár.soc. strana tak zůstala mimo hlavní proud mezinárodního socialistického reformismu, k němuž jinak celou svou činností nepochybně patřila. Národní osvobození se podařilo uskutečnit v rámci vlastního státu, naše strana se stala státotvornou silou první republiky a po většinu 1. republiky byla stranou vládní. Po druhé světové válce se pak všechny socialistické a sociálně demokratické strany postupně vzdaly marxismu jako své ideologie a tím padla další a pro nás zásadní překážka k tomu, abychom se dnes cítili být součástí široké rodiny evropských socialistických stran.

Nejblíže máme historicky i v současné době k politice britské Labour Party, která stejně jako naše strana vznikla z odborů a dělnických spolků. Stejně jako naše strana nebyla Labour Party nikdy stranou marxistickou a nemusela se tedy později marxismu vzdát. Jejím mozkem, dnes bychom moderně mohli říci think-tankem, se zejména v době mezi dvěma světovými válkami, stala Fabiánská společnost, jíž si my, národní socialisté, vysoce vážíme pro její přínos k teoretickému zdůvodnění a rozpracování politického reformismu. Labour Party vždy vycházela z etického socialismu, který vyvěral ze sociálního učení Metodistické církve. Není přitom náhodou, že zakladatel této církve John Wesley se v mnohém nechal inspirovat činností naší Jednoty bratrské, obnovené a známé ve Spojených státech spíše pod názvem Moravští bratři. Je nám dnes velmi blízká labouristická „třetí cesta“, založená na efektivní spolupráci moderní levice se sociálně odpovědnými podnikateli, jako byl u nás v minulosti např. Tomáš Baťa. Jsme si však také vědomi toho, že s krátkozrakou a egoistickou částí kapitálu se dohodnout nelze, a proto musí být jeho excesy státem regulovány. V dnešní etapě globalizace dokonce i formou nadnárodních regulačních mechanismů. Dějiny přesvědčivě prokazují, že slepé síly trhu bez přívlastků vedou k opakovaným hospodářským a společenským krizím, jimž chceme předcházet. Chceme ve své politické práci využívat všechny užitečné zkušenosti z praxe socialistických, sociálně-demokratických a labouristických stran v celém světě. Praxe těchto stran je a bude pro nás stálou a mohutnou programovou inspirací.

V této souvislosti chceme také zmínit náš vztah k evropské integraci a k Evropské unii. Všestranně se rozvíjející spolupráce s demokratickými národy je pro nás mj. dědictvím Masarykovy a Benešovy zahraniční politiky. ČR je dnes svým členstvím v NATO a EU ukotvena hospodářsky a bezpečnostně nejlépe ve svých dějinách. K maximalizaci prosazení národního zájmu v EU potřebuje republika vysoce kvalifikované a zkušené politiky – vyjednavače. Takové lidi chceme do vysoké české politiky přivést.

Socialisté „tradičního typu“ se nestarali ani tak o rozvoj ekonomiky, jako spíše nebo dokonce výlučně o problematiku přerozdělování. Naše modernost spočívá v tom, že na první místo v našem programu i praktické činnosti stavíme péči o rozvoj ekonomiky a teprve na druhé místo stavíme přerozdělování. Přerozdělovat v naší zemi můžeme jen to, co sami vyrobíme a vytvoříme. I přerozdělování však musí mít svou rozumnou míru, aby neoslabilo či nepodlomilo motivaci a chuť vytvářet nové hodnoty, jako se to již stalo v jedné fázi existence jinak velmi úspěšného švédského sociálního modelu.

Naši předchůdci měli dva stěžejní principy své politiky, a to princip národní a princip sociální. My k nim dnes přidáváme třetí stěžejní princip, kterým je princip trvale udržitelného rozvoje. Na rozdíl od Zelených, kteří jej redukují v podstatě pouze na enviromentální aspekty, my jej chápeme naopak komplexně a velmi široce jako souhrn všech hospodářských, sociálních a ekologických aspektů dalšího dlouhodobého rozvoje. Jedině rozumné a vyvážené řešení problémů společnosti, hledání cesty k jejímu harmonického fungování, může být dlouhodobě udržitelné. Tyto principy se mohou a podle našeho názoru i mají v politice kombinovat. Tak např. z kombinace národního principu a principu udržitelného rozvoje vyplývá požadavek na trvale udržitelný rozvoj národa, který vyžaduje aktivní prorodinnou politiku, péči o kvantitativní a kvalitativní zajištění české populace. Čím více budeme mít dětí, tím více bude do budoucna stabilizován i důchodový systém, založený na mezigenerační solidaritě.

Středem naší pozornosti je vždy člověk. Jde nám přitom o celkovou kvalitu života, nikoli o drancování přírodních zdrojů, zvyšování životní úrovně a hromadění materiálních statků za každou cenu, k němuž lidi dnes nabádá všudypřítomná reklama, propagující bezduchý konzumní způsob života.

Na rozdíl od našich předchůdců, kteří se takto neprofilovali a v jejichž činnosti bylo dokonce i výrazně antiklerikální období, se dnes považujeme za stranu blízkou národním církvím, za stranu národně křesťanskou v širším kulturním smyslu. Víra v Boha jako duchovní princip celého našeho počínání není však ani dnes podmínkou členství v naší straně, která i nadále zůstává svobodomyslnou a světonázorově otevřenou. Stojí však na vědomí a uznání hlubokých mravních základů naší euroatlantické civilizace, vyjádřených v židovsko-křesťanském Desateru.